Důstojník

Ariel seděla na baru a padala jí hlava. Spánku se bránila jen silou vůle. A mohl za to přirozeně Artur, protože když jí volal, tvrdil, že dnes to vidí jen na slabou hodinku práce, potom, že půjdou spolu k němu. To bylo jedenáct, teď už táhlo na půl třetí ráno.


Dívka si povzdechla a otráveně pohlédla na mladý pár, který právě platil svoji útratu. Kluk s Arturem velmi okatě flirtoval, jeho dívce to ale asi nevadilo, protože mu nic neřekla. Třeba sháněli někoho do trojky, napadlo Ariel. Chvíli pak uvažovala, nakolik byla tahle myšlenka ovlivněná jejím stavem.

„Už jen zkasíruju a můžeme jít,“ pohladil ji Artur po rameni. Vypadal stejně unavený jako ona a Ariel mimoděk napadlo, že tady nejspíš několik hodin čeká jen na to, aby mohla vedle Artura spát. Pokud to tak opravdu bude, zamanula si Ariel, že si vezme pyžamo.

Pokračovat